Trochu víc o mně

Francois de La Rochefoucauld
Velký talent nemůže mít malý člověk.

Přesto, že jsem už napsala o sobě to nejzákladnější, chodí mi zprávy s otázkami, cože to teda jakože dělám :-) To mně vybičovalo k tomuto čmárání, a pokusím se vyjádřiti se konkrétněji.

Kdybych chtěla začít opravdu obsáhle, což se mi moc nechce, protože s tím mám jiné plány, tak se vrátím v čase až kdovíkam. Ale já to vezmu letem světem.

Před pár lety jsme s bývalou kolegyní otevřely obchod. Vize byla nejasná, tak jako pravidla a dohody. Původní myšlenka byl seconhand, a já si chtěla prosadit "krásný koutek", tzn. dárkové zboží, krásné voňavé. Ať už z velkoobchodu, a nebo vlastní výrobu. Prostor byl, tak problém by to nebyl. Prodejna vypadala celkem dobře, byla čistá voňavá. Braly jsme zboží do komise, jenže kolegyňka měla pořád pocit, že máme zboží málo, tak začala jezdit do velkoskladů, a přivážela pytle s "hadrama", které už nebylo kam dávat, tak se sypaly do hrabáků, a mé "estetické oko" trpělo. Najednou nám začal být prostor malý, a už nebylo místo pro můj koutek. Všude byly hadry, děsné bundy dávno vyšlé z módy, staré pánské obleky, vyšmajdané boty. Pro mě celá akce ztratila smysl. Odešla jsem. Přímo na úřad práce. Hledala jsem, kde se uplatním, a nic krom šílených pojišťováků, finančních poradců, apod. se mi nenabízelo.

Trávila jsem v té době dost času na internetu, vlastně se to táhlo od doby prodejny, kdy jsem vytvořila fanpage pro náš krámek, a ten jsem sdílela. Takže vlastně jsem se na internetu pohybovala nejen jako hledač zaměstnání, ale prostě jsem šmejdila a slídila. Přemýšlela jsem kam se vrtnu, jakým směrem se vydám. Měla jsem v hlavě nějaké nápady, ale nevěděla jsem jak je zhmotnit, tak jsem absolvovala různé webináře, sledovala různá motivační videa, četla motivační ebooky, a blogy. Musím říct, že mě to dost nakoplo, a příběhy lidí, kteří něco dokázaly, a vyhrabali se od nuly mě fascinovaly. Z nuly na sto, to byl můj sen. Řekla jsem si, že to zkusím.

S minimálními náklady jsem se do toho pustila, latex, akrylové barvy, herkules, štětce, lodní lak ( :-) ), zavařovačky, tři balíčky ubrousků, a nějaké krajky a provázky. To byl můj začátek. Úsměvné z dnešního pohledu, ale velkolepé tehdy. Jala jsem se vyrábět svícny, byl podzim, a já si řekla, že na vánoce musím začít prodávat. Vymysela jsem si název, vytvořila skupinu a fanpage, a začala jsem tvořit. Měla jsem už nakoukáno "bambilion" videí a překladač byl můj nejlepší kámoš. Velkou oporou mi byla mladší dcera, která to se mnou docela prožívala. Šudlala jsem to v obýváku, a chlap si toho všiml, až když všude byly lahve od vína a na nich se sušily zavařovačky (budoucí svícny) :-) Pomalinku jsem přiobjednávala další a další ubrousky, destičky na obrázky, a stylem, pokus-omyl jsem tvořila. Pohltilo mě to a první výtvory, za které jsem měla pocit, že už se nemusím stydět byly na světě. Rozhodla jsem se je nafotit a vkládat na fanpage a do skupiny. Začala jsem sdílet. No, a první objednávky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ramínka, obrázky, svícny, vázičky. Úplně první objednávku si u mě udělala spolužačka ze základky Blanka, a hned na to její dcera. Moc mě to zvedlo sebevědomí, a nikdy ji za to nepřestanu být vděčná, protože mě to neskutečně nakoplo, navíc i proto, že jsme nikdy nebyly kamarádky, a ona mi jednoduše věřila. On v takové situaci člověk potřebuje mít poblíž někoho, kdo mu věří, kdo věří tomu co dělá, a že má smysl pokračovat. Nemusí to tak vypadat, ale ten první zákazník je opravdu hodně důležitý, protože vám pomůže překonat ostych, strach a nedůvěru v sebe sama. Mimochodem, objednává od té doby pravidelně vždy na vánoce, a těší mně, že není jediná, která se opakovaně vrací. ;-)

Následovaly další objednávky a já začala peníze točit v materiálu, už za vydatné pomoci muže. Tak to šlo hodně dlouho, všechno co se vydělalo, se vráželo do mateiálu.

Po roce už jsme měli účetní program, ve kterém se evidovaly objednávky, protože blok už na to nestačil, a já v evidenci a skladových zásobách nejsem úplně pintlich :-) Za další půlrok jsme postavili eshop, protože ani ten účetní program nebyl ideální na evidenci objednávek. Byla to jízda, to se musí nechat. Jelo to samo. Nestačila jsem vyrábět, ale byly to vlny, někdy hodně, někdy málo. Jak šel čas, já byla převážně jen doma, v dílně, kterou mi muž udělal z komory. Začínala mi ponorka, potřebovala jsem mezi lidi, všechen čas jsem věnovala tvoření, přípravám, objednávkám - práci. Bavilo mně to, o tom žádná, ale musela jsem ven, abych nezešílela. Pracovala jsem na zakázkách třeba i v deset hodin večer, o víkendech, kdykoli, třeba i na dovolené. Na zprávy jsem zákazníkům byla schopna odepisovat i ve dvě ráno :-) Žila jsem tím, ale cítila jsem, že musím ven, že jen internet mi nestačí. Že chci, aby moje výrobky viděli i lidi venku, aby si na ně mohli sáhnout. Trhy a jarmarky nešlo provozvat z dlouhodobého hlediska, protože by to bylo pro chlapa náročné časově, jelikož já bohužel nejsem řidič, abych mohla jezdit sama. Ale stánek vyrobil, ten máme a někde jsme i byli.

Přesto jsem chtěla povýšit na vyšší level, chtěla jsem obchůdek. Šla jsem slepě za tímhle snem. Chodila jsem po městě, a vyhlížela volné prostory. Jenže když to bylo cenově přijatelné, bylo to moc malé, protože je mi zapotřebí i prostor na výrobu. Na druhou stranu větší prostory byly pro mně příliš drahé, nájem a kauce, už jen proto, že vše se financovalo jen z výroby. Až jsem jednou zabloudila ke krámku bývalé kolegyně. Sídlila teď jinde, a pořád měla tu svou "hrabárnu", ale doslova a dopísmene. Slovo dalo slovo, a já se rozhodla ji pomoct to tam trošku srovnat, a ona mi na oplátku nabídla, abych si u ní zkusila prodat pár kousků, abych zjistila, jestli má smysl jít do svého.

Zákazníci chodili, a velice chválili nový, uklizený a přehledý vzhled prodejny. Což mně samosebou hřálo u srdíčka. Nabídla jsem své výrobky, a ejhle, zájem byl. Domluvily jsme se s kolegyní a skládek, jsme pomyslně rozdělily na dvě části, sklad pro ni a výrobní část pro mně. Fungovalo to měsíc. Po měsíci byly opět všude krabice s hadrama, na mých regálech s obrázkama, svíčkama, a jiným dárkovým zbožím visely podprsenky, pásky, kšiltovky, a kdoví co všechno :-(. Denodenně jsem to převěšovala jinam, ale každý další den tam viselo něco jiného.

V mezičase jsem spravovala fanpage prodejny (její stávající), která zela prázdnotou. Vymýšlela jsem akce, jak se zbavit propadlého zboží (jejích hadrů), a tak to došlo tak daleko, že jsem se neměla kdy věnovat své výrobě. Ale zákazníci kteří prodejnu navštíli si ji nemohli vynachválit, čistotu, přehlednost. Ale mně vázly objednávky, nebyl na ně čas. Všecek pohltila prodejna, a hadry, všudypřítomné ošuntělé hadry a okopané boty. Jednoho dne mi došlo, že už tam prostě nejsem ráda.