Lidi kolem nás

Jan Werich

Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

Lidi neumí být sami sebou. Neustále se snaží někoho napodobovat, a to ve smyslu "opičení se". Neumím posoudit jestli to tak bylo i dřív, usuzuju jen z toho, jak to vnímám dnes kolem sebe.

Něco jiného je, inspiruje-li nás někdo. Já osbně jsem se nechala inspirovat neskutečným množstvím lidí, vlastně byli mými vzory, a proto jsem se jimi nechala inspirovat. Nedokázala bych se jen tupě a bezduše opičit, kopírovat. Neměla bych ze sebe radost, netěšila by mě práce, tvoření, psaní...zkrátka bych sama sebe ukrutně nudila.

Než jsem začala tvořit svoje první výrobky, shlédla jsem nespočet videí, polských, ukrajinských, ruských, émerických, prostě vše, co mi Youtube nebo Pinterest nabízel. Překladač byl můj největší kámoš. Všechno co jsem shlédla jsem se snažila vyzkoušet. Tak jsem si vytvořila nějakou představu a až poté jsem začala vymýšlet co a jak bych chtěla dělat. Jenže realita je taková, že lidí, kteří tvoří je mnoho, a fakticky je složité přijít s něčím novým, tak se lehko stane, že se nabízí podobné výrobky od různých tvůrců. Ovšem to pořád neznamená, že musí být výrobky totožné, je zapotřebí, aby každý jeden z nás dal do toho KUS SEBE. Něco, čím se odliší od ostatních.

Je tak JEDNODUCHÉ, a to doslova udělat výrobek přesně podle videa. Ale bude mně to bavit? NEBUDE!

Několikrát se mi stalo, že jsem objevila výrobek, který vypadal dočista jak můj. Vím, kdo jej vyrobil, a vím, že se opičil. Neudělám s tím nic. Vezmu si z toho, jak už je mým zvykem to pozitivní, a pochválím sebe sama slovy: "Si tak dobrá, že tě kopírují". :-) Ať už to tak je nebo není, já to tak vidím a uzavírám to v sobě, protože plýtvat energií na lidi bez fantazie není můj úkol na zemi. Energii si šetřím na své nápady, abych až zase shlédnu nějaké video, mohla udělat svůj návrh, se svými prvky a vytvořit tak něco svého, a abych mohla s čistým svědomím říct: neopičila jsem se, nýrž INSPIROVALA.

Neděje se tomu tak jen v tvorbě, ale i v běžném životě. Každý, kdo se pohybuje na sociálních sítích, nejčastěji Facebooku, a Instagramu mi dá zapravdu. Všichni mají doma všechno bílé, nebo šedé. Dnešní mladí se smějí tomu, jak dřív (za socíka) měli lidi vše v paneláku stejné, kuchyně a obýváky, celé byty, jako přes kopírák, ale nikdo nepřemýšlí nad tím, že dnes možnosti koupit cokoli jsou mnohem větší, a přesto se (většinou ženy) opičí a dělají si doma všechno tak, jak vidí u té a u té a u té... Běžná otázka na FB je: " prosím foto jak máte ložnici, obývák....." A šup, jedem, ať to mám stejný, páč je to in :-)

Jasně, pokud se to člověku líbí, nechť. Každému po čem touží, ale když už tu možnost něco mít, nebo něco dělat mám, tak proč to musím mít, a nebo to mám dělat přesně tak, jak to dělá tamten.

Nikoho nesoudím, ani neodsuzuju, jen se zamýšlím a říkám si jaká je to škoda, a dostávám se zpět na začátek, k panu Werichovi.... ;-)